Písně svatební. (I.)

O, ty mi odpouštíš, že k modle jsem tě snížil

a místo lásky své jen bílý dal ti květ,

jak hříšník kajicný jen z dálky se ti blížil

a celý chvěje se jsem sotva k tobě vzhléd.

Já myslil, dobrý bloud, že nejdeš jak my světem,

že z rájů neznámých jsi sešla dolů k nám,

bys krásy andělské mě otrávila květem

a dál zas letěla – a já tu zmíral sám...

A já se modlíval: „Ty, která nikdy ke mně

nevstoupíš soucitně, svou milosť neskloníš

ke tvoru bídnému, ku synu šedé země...“

a tak jsem modlil se – Však ty mi odpouštíš...

Tvou krásu, serafů, jež nebe svítí jasem,

ty smavé oči tvé, které mne opily,

tvůj čarodějný alt, jenž zdá se světic hlasem –

jak mohl chápat vše to hoch tvůj zpozdilý...!?

Však hřích můj prominut a ty jsi usmířena

a tiše na mně zříš teď svýma očima,

když v pršce polibků má touha rozechvěná

ti šeptá vášnivě –: Až vejdeš, paní má...