Písně svatební. (II.)

V mé duše paláci je skrytý budoir,

kam v nocích měsíčních jdu tiše sám a sám,

kde božství zlatých snů obětní pálím dar.

Tam balkon otevřen je k ráje krajinám

a v obzor daleký bez hrází konečných.

Tam nezalehne víc dne pustých bojů řev.

Tam dýchám v rozkoši snů parfum posvátných

a zpívám sladký zpěv, všech trýzní zapomněv...

V té teplé komnatě já dojdu vítězství,

až v jitru nádherném mi vzplane štěstí den,

až z noci očí Tvých vylíbám tajemství

a úsměv Života, až ráda v lásky plen

mi duši, tělo vzdáš, stkvost drahý, svatební –

pak zemře na rtech mých již bolest poslední...!