Písně svatební. (III.)

Tak slavně Ave zní dnes teplým večerem,

plá komnat nádhera, je kvítím stlána zem,

je na všem rozlita nálada sváteční –

je slavný předvečer a šero poslední...

V té vůni opojné, kam zítra přijdeš již

já v bílém rouchu dlím a leží na mně tíž:

Jak já Tě uvítám, o sladká paní má,

až kleknu štěstím spit před Tvýma očima...?!

Až vejdeš, duše má, jíž jsem si vydobyl

v mé síně zářící, které jsem vyzdobil

vší krásou umění, jež Ty tak ráda máš –

až přijdeš, královno, která mi božství dáš;

až píseň svatební nám chóry zapějí

a v sladkých akordech se duše rozchvějí,

až přijde chvíle ta, o níž jsem léta snil

a jíž jsem práci svou a život zasvětil,

až ruku podáš mi a spolu půjdeme,

v oči si hledíce a mlčet budeme,

až potom vejdeme do síňky nejzazší,

v kterou jsem uložil své skvosty nejdražší –

pak vše Ti odevzdám, co dostal jsem a mám:

to nové mládí své, jež v Tobě nalézám,

svou duši celičkou – a co Ti více dám?

Své lásky oddanné Ti oběť odevzdám...

Leč to vše málo je za Tvoje bohatství –:

Dám skvost Ti nejdražší, své slavné vítězství,

můj triumf největší, nejkrasší žití květ,

jenž smrti vyrval mne a jímž jsem dobyl svět!

Do duše vdechnu svou víru vznešenou,

jež cestou ku štěstí je v žití jedinou:

Že musíš milovat těch na zemi pár chvil,

byť často útrapy Ti osten v duši ryl,

když víš, že zaletíš v říš slávy nesmrtnou,

kde štěstí bez konce. A proto radostnou

je cesta životem. A dí má víra dál,

že brzy splní se ten starý ideál,

že bude na zemi jen jedno království,

to lásky vladařství, v němž božství člověka

konečně zvítězí, to staré dědictví,

jež plálo v duších všech jak hvězda veliká,

tušené určení, jež v chvílích vzrušených

viděli básníci, to svaté Tajemství –

jež my jsme nalezli v hluboku srdcí svých...!