PÍSNĚ TUŠINSKÉHO. (II.)

Pravěký, bujný lidstva květ,

Zkoumaje zjevy života,

Vyvodil, nestálý že svět

Jest marná pouze nicota.

V hlubokých bloudě mrákotách,

Utonul v svodném návalu

A v divých požívání snách

Nepoznal ducha zápalu.

Tu z modrých nebes klenutí

Jasný mu anděl přiletěl

A hnutím skvělých perutí

Se vešken obor rozechvěl.

V milostném jeho úsměvu,

V lehounkém křídel zachvění

Spočíval pramen nápěvů,

Uměny božské zjevení!

A nová zřídla života

Zem chřadnoucí osvěžila

A marná světa nicota

Se mžikem v ráje změnila.

Ba rájem stal se pustý svět,

Perutí zvuků povznešen,

Z prachu se pozdvih’ lidstva květ

Zápalem božským unesen!