Písně u jezera. (I.)

Ta hloubka modra jako blesk,

jak safír v skále září,

v ní mladý den se usmívá

svou nejjasnější tváří.

Jak báječné to sluje chrám,

pln bludičného světla;

i lesklé rybky v dřímotách

až na dně bych tam sčetla.

Tu stanul odlesk labutí,

jenž vyplul z mráčků stáda,

a v olši pod svou perutí

svou hlavu ptáče skládá.

Ó jezero! v ten klid a mír

jak v objetí se vlinout,

a duše křídlem prostřeným

v snech po tvé záři plynout!

Tvým sladce nést se blankytem,

v němž nebeský se zračí...

A přece modra hloubku znám,

kde klam ten býval sladší.