Písně u jezera. (II.)

Šíj spoutanou v ten horstva břeh

a v prsou skalný hrot –

hoj, zpěnilo se jezero

a sténá z hloubky vod.

A vzepjalo se z vězení

a bije v stěny skal,

až trysklo mu to k oblakům

jak po svobodě žal.

A v blankytu, tam usmívá

se širá, volná výš,

ta zdá se mi, že touží snést

své nebe vězni blíž.

Ta touží bouř mu zpokojit

a v křidel rozpjetí

svou svobodou jej ovanouc

mu klesnout v objetí.