Písně u jezera. (III.)

Tu zarostlá jsou na břehu

dvě vesla pohozená,

a tiše v středu jezera

tkví loďka opuštěná.

Ni vlny ani vánku dech

jí k břehu nezavěje –

já o veslo se opírám

a čekám bez naděje.

Jen k ní se pne můj teskný hled –

mně jest, že prázdna není,

že dřímá v ní, co blaha vím,

a čeká na vzbuzení –

A jenom bouř a divý proud

ten zázrak mohou svésti,

by k srdci mému přistálo

– byť ztroskotáno – štěstí!