Písně v bouři.

Letí divá vichřice,

letí po uvadlé pláni,

rozezlelá vzteklice

dešť a mračna v jih pohání.

„Neplač chladné slzy své

na tu pláň již dosti chladnou;

květy mrazem ovadlé

tvojí rosou neomladnou.

Nechřadne jen jedna pláň,

bys jen pro ni slzet měla,

v poušti tam oásu chraň –

sic by parnem zchuravěla.

Je tu v světě bolů moc,

je jich mnoho – k nesečtení,

pro něž slabá léků moc –

a pro mnohé žádných není.“

Letí divá vichřice,

letí po uvadlé pláni

bouříc jako vzteklice, –

A já slyším její lkání.

V pláči temný mrak se žene,

na křídlech se vichrů nese,

jako duše rozechvěna

bolem vzduch a zem se třese.

Jako zlosti temné hlasy

tak zní vichrů žalování:

kde máš, země, svoje ráje?

každý květ tvůj v hrob se sklání! –

V hrob se všechno, všechno skloní,

nic ti věčně nepokvete –

i tvou lásku, bídné srdce,

klam a bolesť rozehněte.

Nebe mluví hromů hlasem,

z mraků hustý dešť se leje,

a pod lipovými listy

chvějící se ptáče kreje.

Jak to divno na tom světě;

ptáček na lístku má dosti –

a to srdce lidské nemá

kde se skrýt před losů zlostí!

Šerá noc a truchlivá,

chmůrná, jakby plakat chtěla,

a vichřice bouřivá

v jejím bolu oněměla.

Ticho – slyšet mračna jít

nebem a myšlénky duší:

přestaň srdce bouřně bít,

tluk tvůj noční poklid ruší.

Přestaň pro své ráje lkát,

přírodou bol větší vane;

můžeš v hrobě klidně spát –

její bol však nepřestane.

„Miluj!“ šeptá slza deštná,

hrom však „nenáviděj!“ praví; –

a to srdce, slabé srdce,

obojího obraz pravý.

Mnoho, mnoho milovalo –

jiné víc než samo sebe,

nyní je to srdce moje

jak to hřmící bleskné nebe.

A přec musím zaplakati

nad tou brzkou jeho změnou;

jest mi, jakbych milovat měl,

až mne ve hrob chladný vklenou.

Nebe z hustých mračen dešť svůj leje,

žhavé blesky mračny lítají,

jakoby se v dešti zchladit chtěly,

sem a tam se proudem mihají.

Vítr, vstav jak démon z pekla noci,

letí mraků pláštěm zahalen,

a burácí drtě vše a křičí,

že byl o svůj poklid ošálen.

A mé srdce jeho slovům slouchá,

slouchá dešti, bleskům hřmějícím –

s tajnou bázní živlům přizvukuje,

živlům, na svůj osud klejícím. –