Písně v bouři. (VI.)

Jak druhý Kolumb plavím se

přes moře žití divé,

a svět šle na mne zloby své

a bouře urputivé.

A za tu světu vzájemnost

odkrývám rájské světy,

a srdce světu za tu zlost

nebeské pěstí květy.

Snad také mne, až zahrabou

mé tělo v lůno země,

okovy kletby postihne

to vděčné lidské plémě.