Písně v bouři. (X.)

Tichá jako holubice

jesti, dívko, duše Tvá,

smělá jako orel v letu

jesti, dívko, duše má.

Něžná jak květ vodní růže

jesti, dívko, láska Tvá,

bujná jak květ žhavých pasů

jesti, dívko, láska má.

Klidně jak potůček v luze

plyne, dívko, život Tvůj,

divě jak Nil vodospadný

bouří, dívko, život můj.

A na jeho vlnách bouřných

plyne matně duše Tvá,

bledě vzkvétá v jeho proudech

vodní růže – láska má.

Však z těch jeho vod posvátných,

až kdys v moři zahynou,

holubice i ta růže

krásnější v svět vyplynou.