PÍSNĚ VEČERA.

Kol okna smutného, jímž lampa snivá

v šer parků prastarých se s touhou dívá,

cos chvěje se jak splašených vran let,

jak píseň cigánská cos venku zpívá,

když předtuchou zní skonu naposled.

A hned zas vesele to ve sklo zvoní,

jak víly létly by na hřbetech koní,

jimž ve hřívách zní hudba rolniček –

a hned zas truchlivě se hlava skloní,

jak bídy pláč když úpí z uliček.

Se smutkem střídá se slast tichá snění,

stesk zahrad truchlivých v svém opuštění

o jaru příštím dumajících hluboce...

V tom housle zavýsknou a v rozechvění

cigánku zřím, jak tančí divoce.

Ty písně večera, to dvě jsou milé –

z nich jedna přítulně se vine v náruč mou

a druhá v orgii své rozpustilé

probouzí vášeň dramat divokou.