PÍSNĚ VEČERA. (I.)

Snů zlatá hudba zas už světlem zvoní

v pokoje svatý poklid večerní –

co temných představ roj se v hlavě tvojí honí

a pokřik kleteb stále v srdci zní.

Ubrusu bílá, liliová záře,

jak oltář k mysteriu proměnění zve –

co neztráveným rmutem trudu samotáře

jsou černě přecpány i duch i tělo tvé.

Přistoupíš k oknu: Modrý všude vládne

mír širý, volný, přítel dálných cest,

a s modrojasné nesmírnosti výší

ti kyne svaté, zlaté světlo světů-hvězd –

a přece v tobě není tužby žádné

ni po dálkách, jež vábí zlatem měst,

ni po výších, jež bolest na vždy stiší

nad zlato čistším světlem smírných hvězd.

Zlatá a bílá, modrá – jaké barvy svaté,

v nebesky smířený jas zdvižené!

A ve tvé hlavě pekla mocí jaté,

na černém pozadí jen samé barvy klaté,

krvavě křičící plameny červené,

jedově syčící jazyky zelené!

Žlutá a bílá, modrá – jaké utišení!

Šíř země, nebes – jaký volný mír!

Oh, proč jen v tobě utišení není,

proč v srdci tlačí trud, proč v duchu vřavy denní

jen řičí, křičí zeleně-rudý vír!