Písně večerní.
Bůh povolal mne do ráje,
bych tam se učil zpěvu.
„Ne dobře být mi samotnu!“
A bůh mi stvořil Evu.
Ne žebro vyňal z ňader mi,
leč srdce mého půli,
a proto se tak rádo teď
to srdce k Tvému tulí.
A proto se tak divná teď
mi touha v srdce hostí,
a jest mi, jakby srdce nám
zas měly v jedno srosti.
A proto, když jsem daleko,
zpět noha maně kráčí,
a u srdce mi bolno tak,
že jest mi – ba až k pláči.
Tvé oko krásné jezero,
jež v šeru tam se houpá;
v něm nočních světel milá zář
s modrým se nebem koupá.
A čisté jako kříšťal je,
v něm vidět je až na dno –
leč hloub kdo do něj nahlídne,
ten utone v něm snadno.
Umlklo stromů šumění,
a lístek sotva dýše,
a ptáček dřímá krásný sen
tak tichounce, tak tiše.
Na nebi vzešlo mnoho hvězd,
a kolem je tak volno,
jenom v těch ňadrech teskno tak,
a u srdce tak bolno.
Ve kvítků pěkný kalíšek
se bílá rosa skládá –
můj bože, a ta rosa též
se v moje oči vkrádá.
V tom světě vše teď usnulo,
až na zvuk srdce v těle.
Bůh sám ví, že to srdce jen
si nikdy neustele.
V tom božím světě zmlklo vše,
až na zvuk srdce hravý.
Bůh sám ví, že to srdce jen
se nikdy neunaví.
Myšlénku spánek přemáhá,
s dnem noc se v bdění střídá –
jen srdce v prsou stále bdí,
a tam si lásku hlídá.
Má milá pojď a poklekni,
teď právě čas je k modlení –
měsíček vyšel nad lesy,
a čas můj minul k prodlení.
Však ruce, drahá, nespínej.
Já Tebe, mne obejmi Ty –
a místo rukou srdce dvě
budou k modlitbě sepnuty.
A ústa k ústům připoj mým,
z jedněch nás úst se modlit nech –
já v ústa vložím slova Ti,
a k nebi Tvůj je pošle dech.
A bude naše modlitba
tou nejčistší, věř, obětí –
neb když se modlí andělé,
jen v tom se modlí objetí.
Již stalo se. Má duše bez Tebe
se necítí již celou víc,
ba sebe myslit bez Tebe
by bylo – nebýt živu víc.
S mou duší již jsi setkaná.
Ty’s chloubou její, radostí –
Ty’s touhou mou, mou útěchou,
mou rozkoší – mou žalostí.
Z mých pustých dnů mi nebe tkáš,
jak nevěsta svatební šat,
Ty ve mně bdíš, Ty ve mně sníš,
Co já, co Ty – nevím již rozeznat.
Co osud můj – mně lhostejno.
Vímť, čí jej ruka upřádá.
Z Tvé ruky – byť i zkázu vzít –
i v tom se nebe zakládá.
Z svých písní trůn Ti udělám
za velkých pěvců příkladem,
za žezlo Ti své srdce dám,
a slávu svou za diadem.
Za zákon lásku vyvolám,
svou písní oslavím Tvůj den,
v Tvou duši vleju lásky slast,
a sladkou touhu ve Tvůj sen.
Ptáčků Ti písně přivolám,
máj nastele Ti k nohoum květ,
a nebes hvězdám rozkaz dám,
a v nebe změním celý svět.
A srdce všech Ti podmaním,
ráj vyzpívám Ti z hrobu zpět,
a královnou Tě provolám,
kam šírošírý sáhá svět.
Tak jak ten měsíc v nebes báň –
tak láska v srdce vchází,
a tajný bol a tichý žal
ji v chůzi doprovází.
A co dřív člověk netušil,
v tom šerém světle spatří,
a tajný bol a tichý žal
se divně v písni sbratří.
Leč mnohá též se bouře zlá
v ubohém srdci shlukne,
a než ji v písni vysloví –
jak mnohé srdce pukne.
„Nedobře lidem bez zpěvu“ –
Tak bůh v svých soudech mluvil –
a stvořil lidem básníka,
a to mu věno uvil:
„Co živ jsi, neměj pokoje,
jen o bolestech zvídej,
a v naději vždy oklamán,
chleb svůj jen v pláči jídej.
Nech srdce na krev zderou ti –
ty na tu krev se dívej,
nech štvou tě po všech končinách –
ty miluj je a – zpívej.“
Ten lós nám pěvcům obecný.
Svět zná jen naše zpěvy,
však co nás k zpěvu pohnulo –
to žádný v světě neví.
Mám bázeň, drahá, o Tebe,
pak-li nás lós kdy spojí,
že mého kletba osudu
též ztiží hlavu Tvoji.
Jáť druhý v světě Ahasver,
jejž osud bičem hání;
mněť otec kletbu v podíl dal
na místo požehnání.