Písně z Montblancu. (IV)

Spí zem’ a lidé. Leží hory

melancholicky schoulené.

Jsou tomu věky, dávno přešly

dny tvoření.

Spí zem’ a lidé. Svědomí jich,

to dávno usnulo.

A hory, pyšné na své ledy,

opovrhují –

Života není. Mlčí hory,

melancholicky schoulené.

Což může někdy bíti srdce

pod ledným příkrovem?!

Nehnou se hory. Majestátně

své chovají dál tradice.

Jen chvílemi je něha pojme

k údolí –

Ledový příkrov setřásají,

paprskem teplým pohnuty...

roztáhnou ramena svá v touze

– a rozdrtí –