Písně.

Můj anděli, můj anděli!

bojím se někdy o tebe,

aby tě také k ostatním

si nevzal pán Bůh do nebe.

Leč při tom vždy mi připadne,

že Bůh je dobrý nejvíce,

že já mám tebe jedinou,

on andělů pak tisíce.

Zahleděl jsem se v oko tvé...

Co uzřel jsem, bych pověděl:

jak ze světa by zmizel svět,

i o sobě jsem nevěděl.

V mých ňádrech jakby skřivánků

se na sta rozepělo

a tisíc růží z poupátek

se v život probouzelo.

Jak jehla růže větrné

ku severnímu polu,

tak toužím k Tobě, duše má,

a hořem zmírám spolu.

Jak cíl té jehly daleký,

tak zdá i můj se býti,

jen o to hůř: já srdce mám,

jež žije, doufá, cítí.