PÍSNĚ.

Sám pánbůh ví, proč miluju

tak horoucně ty šedé skály,

že kdyby se mnou cítily,

jak plamenné by vzhůru stály.

Ba zdává se mi – nejinak,

než kdysi – dávno před pravěkem,

že byly snivé bytosti,

jež stejně cítí se člověkem.

A zkamenělým po věku

přec ještě cosi v nitru zbylo,

by duši pěvce bludného

dojalo, nadchlo, opojilo – –

Na skalách se houpá kapradí

štíhlé, krásné jako jižní palmy,

nad ním z hluboka a táhle zní

šumícího hvozdu svaté žalmy.

Ten, kdo nezná toho kapradí,

neví, co je krása ratolesti,

a kdo ve hvozdě se nemodlil,

neví, co je ku bohu se vznésti.

Aby sny mé darmo

na toulku si nevyšly,

pověz ty mi, smrčku,

o čem skála přemýšlí?

Zašumotal smrček,

ševelil svým jehličím;

ano, co mi šeptal,

sotva jednou vylíčím.

Řekl mi, že stromy,

člověk, skála – jedno je,

že si toho míru

nedobyla bez boje.

Boj a bol a láska

žije ve všem... nevíš-li;

mrtvá nyní skála

o věčnosti přemýšlí.

Ty němé skály Prachovské

jsou živých táborem,

jich myšlénkami krása jest

a báseň hovorem.

A z táborů těch tajemných

co pohled uchvátí,

je prškou hvězdných paprsků

a mysl vyzlatí...

V zášeří kouzelně lahodném

Prachovský „vodopád“ hrčí,

perlami drobounké krůpěje

tryskají na černé smrčí.

Žel, že zní v ticho jen, v samotu

přírodních básní těch sloka;

kdož krásu hlouběji ocení

nad vděčnosť lidského oka?!

Avšak i samota vítána,

bol náš kdy slzami plyne;

nechceme, aby ty křišťály

bolely srdéčko jiné.

Letěli havrani

přes pole od strání,

krákorali,

usedli na nivě,

o něčem horlivě

vykládali.

Sděl ty mi, havránku,

po tmě i v červánku

jak se mají?

„V Prachovském bludišti,

ladném mém rodišti –

jako v ráji!“

Vás vidím vždycky ráda,

v šeř hájů skryté skály,

byť od vás jaro táhlo,

či mrazné větry vály.

A nemohu vás zříti,

než v dojmu tklivé rose;

i když jsem byla v dáli,

mně po vás stýskalo se.

Tak úskočně, tak posupně

když od západu bouře kvačí,

já chvím se o vás, skály mé,

jak o své hnízdo plémě ptačí.

Však ne; v té kráse celistvé

vás pamatují kmeti šedí,

vždyť vzdorujete přívalům

své síly hrdou odpovědí.

Když slunéčko se chystá

již ku nočnímu snění,

vám tiskne v hladké čelo

poslední políbení.

A vy jste jako zlaté

i s kavčích křídel vzmachem,

jste jako věnce z růží,

jste zatopeny nachem.

A díváte se v dáli

i s borovičkou chvějnou,

a provázíte touhou

dobrotu věčně stejnou – –

Když celý kraj už halí

noc černých třásní lemem,

vy na západě čníte

planoucím diademem.