Písně.

Spršely mi zlaté květy,

sněné v mládí ideály;

zanesl je z luhů vnadných

v hory zefír, mezi skály.

Spadla na ně mlha hustá,

zahalila v roucho šedé,

bych je hledal, věčně hledal,

nenajdu ty květy bledé.

O noci temná – ty jen víš,

jak lítost vane z vzdechů mých,

však žádný se tě nezeptá,

a žádnému ty nepovíš.

O noci temná – ty jen znáš

to Ikání stonů nešťastných,

však žádný nepomodlí se

nad nimi ani otčenáš.

Ba již boří, boří se mi,

jejž jsem dlouho stavěl pilně,

snů mých luzných zlatý chrám;

sloup po sloupu klesá, padá,

a než poslední se sřítí,

v ssutinách jsem pohřben sám!