Písně.

Janíčko, srdíčko,

jsi-li tam jatý,

zámek ti otevře

můj klíček zlatý;

ten klíček od srdce,

cos mi vzal, milý,

když se nám dušičky

zasnoubily.

Janíčko, srdíčko,

v té noci zradné

kroužek můj posvítí,

bude jak za dne;

ten kroužek stříbrný

s blankytným očkem,

co jsi mně vyměnil

pod obločkem.

Janíčko, srdíčko,

pospěš ty ke mně:

perečkem podpeřím

širáček jemně;

perečkem růžovým,

rozmarinovým,

že tebe ráda mám,

drumbličkou povím!

Šuhajíčku, sokolíčku, poleť k nám:

já pro tebe touhou omdlévám.

Jestli neobčerstvíš smutnou moji duši dnes,

odletí tam do nebes.

„Jaká že to u nás tluče panenka?“

Opuštěná jsem já Slovenka:

vypustila jsem si sokolíka v cizí sad,

nevrátil se posavad!

Bez něho tam muset žíti – nechci žít!

Pojďte Anulěnce otevřít:

nejpěknější perko Ježíškovi urobí,

klobouček mu ozdobí.

Janík nepřichází – – – Či přec? Kroky něčí

ozvaly se dívce náhle v pozdálečí.

On to, on to! Jistě Janík, nikdo jiný!

Nespozdil se věru asi bez příčiny.

Popojde, poběží v ústrety mu trochu –

již ho vidí – letí v náruč svému hochu,

ale náhle vzkřikne – – A dušička v mdlobě

nepoví jí více, kdo ji urval v zlobě,

kdo s ní vzhůru k zámku chvátá temnou nocí – –

Janíčku, Janíčku, kde jsi ku pomoci!