Písně!

Písně, moje písně, nezabudky vonné,

při vás moje duše ve snu zlatém tone.

Dávno nezabudky, dávno jsme my známi:

s vámi vyrůstal jsem mezi pohádkami,

s vámi setkával se za každičkým krokem

za modrými vrchy v borku nad potokem.

A když bylo třeba srdci v městě líku,

pospíchal jsem k vám jen chutě do lesíku,

ostříhal vás znova, do večera hlídal

a své mladé tísně u vás vyzpovídal.

Což ta vaše očka tkvěla na mně sdílně –

tak jsme dlouho, dlouho žili nerozdílně!

Později jsem vámi posázel dvé hrobů

na památku otci, věrné matce v zdobu,

a na sklonku mládí přeju jenom sobě,

by vás jednou někdo na mém sázel hrobě,

jako já vás sázím v slavičí svou dobu.

Ó kéž píseň každá, již mi srdce utká,

není víc než sladká, drobná nezabudka!...