PÍSNIČKA.

Spolu jsme se milovali,

láskou jsme se opili,

spolu jsme se temnou nocí

po pěšinkách vodili.

Cesty bílé, pole, louky,

stráně, smutná doubrava,

V srdce naše touhy padly,

touhy, bolest toulavá.

U potoka tiché vrby,

dříme řada topolů.

Jdeme tiši, jdeme sladcí,

jdeme prvně pospolu.

Nad lukami mlhy pláčí,

z lesa tlukou slavíci.

Zalíbal jsem svojí milé

ctnost a růže na líci.

„Noc nám svědkem pod přísahou,

noc a pustá dolina.“

Někdo plakal – oj, pláč spíjí – –.

Pláče milá – proklíná. – – –

– – Spolu jsme se milovali,

láskou jsme se opili. – – –

– – Šel jsem sám, oh sám. Mou milou

v dálce stíny topily.

A tmou bloudím. Hlava hoří

výčitkami ovitá.

„Oj, jak mne as máti moje

opilého přivítá?“

„Matičko má, duše drahá –

– bože, bože rozmilý, –

nezlobte se, matičko má,

že mi srdce opili!“

Bílo do daleka – svítá.

S polí stoupá mlhy dým.

„Oj, co tomu taťka řekne,

až ho dneska probudím?“

„Tatíčku, ó duše sladká,

zdrželi mne – věřte – tam,

srdce až jim, svoje srdce,

slovo až jim svoje dám.“

„Uctili mne, sloužili mi

všichni jako při svátku.

Nechal jsem jim svoje srdce

celé zase v oplátku.“