PÍSNIČKA DRUHÁ.

Bílý štít se z dálky směje

v čele hospody –

Šenkýř mně už nenaleje,

nenaleje!

A šenkýřka růžolící

nevzpomene snad,

že jsem jí chtěl lecos říci,

lecos říci.

Vítr hvízdá, v stromech vyje...

A mně do duše

zvučí hloupá melodie,

melodie.

O tom, jak Bůh moudře chrání

kolísavou cnost,

o veselém milování,

milování...