PÍSNIČKA JAKO Z JINDŘICHA HEINA

Zdálo se mi, že mám svatbu

s cizí, nevím jakou, ženou.

Bylas při tom, stranou, s tváří

úštěpačně zachmuřenou.

A pak jsem Tě náhle spatřil

kdesi v parku: hledíš k zemi,

pláčeš pomalu a tiše

velikými krůpějemi.

Zdálo se mi, že jsem umřel.

Oplakávaly mne ženy.

Nebyla jsi mezi nimi.

Smutně zely černé stěny.

Pak byl pohřeb. Bylas v okně

s přítelkyní v žlutém domě.

Smála jsi se, hovořilas.

Mluvily jste, myslím, o mně.