PÍSNIČKA KONCE.

Ve světě se lecos přihodí.

Myslete si, že jsme na lodi.

Krásný výjezd, radostno se dívat.

Šátky vlají, nadšeně zní vivat!

Širé obzory jásají vstříc,

jásá jim v ústret veselá líc.

Smavé dálky vlídně kynou,

slunce padá nad domovinou.

V duši sny o příštím životě,

v dáli vše, co kdysi rvalo tě.

– Ale hle, malý útes, korály,

prostory vodu nabraly.

Moře dno mnoho přijme bez křiku.

Snad řekneš: slavný obraz zániku.

Stožár však padá, jenž byl pyšně vztýčen.

Bez obrazu řečeno: jsem zničen.

Stěží udržím se nad vodou.

Žiju už jen jaksi náhodou.

Na konec přec voda pohltí.

(Rozumějte: mluvím o smrti.)

Odejde někdo, někdo přijde.

To proto, že jsme jenom lidé.

Na dálky nesměle ťuká

jara teploučká ruka.

Do srdcí jaro sahá.

A já se do nebe dívám,

zmírajícím hlasem zpívám

písničku sebevraha. –