PÍSNIČKA, kterou jsem si zpíval v máji.

Polibky jara vzduchem plovou,

sto zvonů v srdci vyzvání.

Slečinky chodí na májovou

a poslouchají kázání.

Slečinky tiché buržoasní

se ku svým bohům pomodlí.

Rány, jež časem z dálky zazní,

jich nevyruší z pohodlí.

Já, člověk zlý a bez mravů,

podivnou touhou rozhořím.

Do dlaní tisknu horkou hlavu

a se svým srdcem hovořím.

Dívku, jež nemá žádných cností,

chtěl milovat bych láskou zpit.

A šli bychom tak, všeho prosti,

čím chtěl v nás život lidi skrýt.

Neb není láskou, co jí zovou –

sentimentální vzdychání.

Polibky jara vzduchem plovou,

sto zvonů v srdci vyzvání.

Slečinky chodí po náměstí,

ve zraku bílé plameny,

tak trochu vzteku, trochu štěstí

a tužeb, které stajeny.

Zázračně sladkým perspektivám

se moje srdce otevře.

Já jednu žhavou píseň zpívám,

která mi v krvi prudce vře.

Tu píseň slunce věčně mladou,

jež povede nás k životu.

Polibky jara ve hrob kladou

vše, co už navždy shnilo tu.