Písnička o bitvě u Verdunu

Nás nebylo sto, ni tisíc,

ba ani ne deset tisíc.

Zde i naproti, říká se, celkem

million.

Všichni jsme padli tváří k zemi

na fortě Vaux, u „Mrtvého muže“,

Douaumont nemoh’ nás spočítat.

Však s námi padly i hluboké lesy,

vysoké hory i pevné skály,

jak od zlých neštovic pozobaná

zůstala sirá, křídová země.

Ti, kteří zůstali na živu,

ještě dnes nevědí, kdo z nás byl vítězem.

Proto jsme v tento červnový den,

jasný den, slavný den,

k obloze vyslali skřivana

jenž zpívá.

Vizte, jak chvěje se ve vysoku,

jak šedý kámen, jenž vzlétl a ožil.

Slyšte, jak zpívá! Ve vysoku,

nebesům, pravdě i vítězství blíž.

Hlas millionu (tak zní teď něžně!)

jediný hlas a jediná duše!

Hle, co zůstalo z hnojiště těl!

Hle, co zůstalo nesmrtelného,

jediný hlas a jediná duše...

Sladko je nám dnes už v červnový den,

jasný den, slavný den!

Na kopcích verdunských skřivan zpívá,

jediný hlas a jediná duše!