PÍSNIČKA O CENSOROVI ZIMMERMANNOVI

Pan censor Páter Zimmermann

zbraň mocnou měl a prudkou

a udavač, víc rozdal ran

než nepřítel ctnou půtkou.

A nechť si papež pastýř stád,

a nechť si císař žezlem vlád’,

on vládl svojí hrudkou.

Oh, malý měli záhonek

jsme ještě před sto lety

a chudý jen byl jeho vděk,

byl málo zryt a pletý;

a on jak červ, jak housenka,

kde volnější jen myšlenka,

list ožíral i květy.

Nač básník zpíval rozechvěn

o lásce, líčku, vlase?

On „Nemravnost!“ si broukl jen

a škrt’ to ctnosti k spáse.

Jak? Vlastenecký žár a žal?

„Non imprimatur!“ načrtal,

a bylo konec kráse.

Při slovech „národ“, „Hus“ a „vlast“

hned husí dostal kůži.

Je nalíčena naň to past,

či – dech se zrovna úží –

to říši hrozí spiknutí?

Nu, však ho sami donutí,

že opatrnost ztuží.

Tak z „tyrana“ hned „cikán“ byl

a ze „svobody“ – „kázeň“,

by „svatyň“ v „kuchyň“ proměnil,

jej hnala o říš bázeň.

Co to je? „Rozbít porobu?“

Zde musí stát jen „nádobu“ –

oh, je to horká lázeň!

Proč stále třít se o říši?

Bloud o Žižkovi tlachá!

Proč všichni aspoň nepíší

jak tenhle jurist Mácha?

Ten správný soud má, v těle čest:

Ať lámán, v kolo vpleten jest,

když nepravost kdo spáchá!

Proč nepsat jak on, Zimmermann,

člen řádu křižovníků:

jak Ferdinand vlád’, svatý Jan

smrt podstoup’ mučedníků?

Tím věhlas jejich spíš by vzrost

a vzdala věků budoucnost

by slávu jim a díku!

Ach, censore knih, nastala

již dávno doba jiná,

co českým hájkem lítala

ta vaše širočina.

Spis váš se prachu nesprostí,

leč nad tou vaší hloupostí

vnuk ještě ruce spíná!