PÍSNIČKA O KLENOTECH

Dvakrát sedm zámečků

a dvoje mřeže,

pavouků tři sta v sklípečku

klenoty zlaté střeže.

Varhany v hlasy třaslavé

jaly se douti:

patrone svatý, Václave,

nedej nám zahynouti!

Jsou věci, jimiž nelze hnout,

by nestrašily,

jež musí do tmy zapadnout,

jak nebyly by byly.

Lilie zlaté, kamů lesk,

vše míjí, míjí...

Chudinko, nemáš trochu stesk

po sestře ve Francii?!

Pavouci předou, časy jdou

a s nimi děje,

koruny, jabka odnesou

se posléz do museje,

nebť nelze, aby kamů zář

zas uhlídala

kterási slibující tvář

a marnou víru dala.

Pavouci, alou, na dálku

se svolávejte,

a honem, pane maršálku,

sem sedm klíčů dejte.

Ten onen bude jistě mít

rezivou známku

a snad se bude nehodit

též do těch sedmi zámků.

Jsou věci, jimiž nelze hnout,

by nestrašily,

ty musí do tmy zapadnout,

jak nebyly by byly.

Jsou věci, které zapálí

a drtí mříže,

a než se někde nadáli,

je národ zas krok blíže.