PÍSNIČKA O KRÁSNÉ ANGELINĚ

Znám já jednu pannu krásnou,

tvářinky tak zardělé,

že nad milostenkou žasnou

sami svatí andělé.

Angelino, dcero Flory,

dítě rajské milosti,

z nemoci, ach, jsemť já chorý,

z trápení mě vyprosti.

Z tvojich očí sladký Mílek

do srdce mi vystřelil,

a já, ouvej, od těch chvilek

neznám světa kratochvil.

Před láskou jsem na outěku,

ale marně prchnout jí.

Krásná Linko, dej mi léku,

ať mi ránu zahojí!

Od těch dob, co na Besedě

spatřil jsem tě, světice,

tvář mi hubne vůčihledě

jako líčko měsíce.

Již i pan direktor s tváří

vyčetl mi srdce žal,

když dnes kaňku v kanceláři

na Bericht jsem udělal.

Slituj se, ach, krásná panno,

nezastírej tvářinku,

sladkým rtíčkem šeptni: Ano!

jednu přej mi hubinku.

Růže tvoje mají trny,

ale ty z nich nejkrašší,

rajský květ jsi bez poskvrny,

pohled tvůj mrak zaplaší.

Neodpírej mojí touze,

dej mi rtíky k pocelu,

tebe chci, jen tebe pouze,

sloužit ti jak andělu.

Abych tě měl jako v chrámě,

tatíčka pros i máti,

na náměstí dům ať dá mně

s tebou, Linko, připsati.