PÍSNIČKA O MÉM RODU

Můj předek prý Jan Klášterský

nic nedbal úpějících

a zle tisk’, hejtman císařský –

oh, stud až v mojich lících –

jih český, že to k nevíře,

pral v luterány, kacíře,

a nejvíc v Prachaticích.

Ó, hořko, jak jen vzpomenu,

mně, světlejších dob synu,

z těch pokut, trýzně plamenů,

z těch krutých jeho činů,

a v duši se až hnět mi vryl,

jak se svého bych rodu smyl

tu poskvrnu a vinu.

Žel, že jsem, pokud ještě živ

byl dudák z Pošumaví,

ten nesvěřil mu nikdy dřív

stín mysli svojí tmavý;

on byl by mi dal paprsek,

on byl by věděl jistě lék

dost účinný a pravý!

Leč milý dudák dobou tou

na svatém Vyšehradě

již dřímá tiše s Nerudou

a Fričem v jedné řadě,

a tak jen dál svou nesu tíž

a s vlastním jenom srdcem již

se uzavírám k radě.

Nu, ano, ano, učiním,

jak radí mi v mé tísni,

snad usmířeni budou tím

soudcové předka přísní:

chci kraji, co slz prolil on,

a za každý, jejž zbudil, ston,

dát dvakrát tolik písní!