PÍSNIČKA O OSMAČTYŘICÁTÉM

Zavanul vítr od Seiny,

volnosti vítr země ovál,

mladistvý, jarý, nadšený

národy v život vyburcoval.

Včerejší bubák budil smích

a počal blednout Metternich.

Odborný znalec řekne ti:

„To bylo v přešlém století.“

Lid, který mlčel plaše, řek’

své tužby nahlas a svá přání.

Děl: „Já pán, ty pán.“ Havlíček,

leč řekl Němec „my jsme páni.

Nám moc, nám právo, nám co chcem’.

Ty služ, my budem’ vládnout všem.“

Odborný znalec řekne ti:

„Ne pouze v přešlém století.“

Tu vzkřikl Maďar: „Němtudum!

Je vládnout světu moje misse!“

Lítalo peří kohoutům,

jak na smetišti seprali se.

Dnes, čtenáři, je lépe mnohem.

Je Maďar pánem, Němec pánembohem.

Odborný znalec řekne ti:

„To bylo v přešlém století.“

V březnové noci vyšel jsem,

v březnové noci měsíc jasně svítil.

V březnové noci cítil jsem,

co nikdy dřív jsem nepocítil.

V nervosní noci beze spánku,

o jitru snil jsem, o červánku.

Leč mnohý znalec řekne ti:

„To bude v příštím století!“

„V století příštím? A to díš“

– tak ptá se země – „jen tak lehce?

Let sedmdesát čekám již,

století dál se čekat nechce.

Neb každý, kdo v mé lůno leh’,

nes’ hrozné hoře, věčný vzdech,

nes’ těžký osud, prokletí.

To bude v tomto století.

Mne tíží mrtví: bez hnutí

ač leží, neloučí se s trudem.

Rty jejich v smrti ztrnutí

otázku ještě kladou: „Budem –?“

Kde jiní smířeni jdou spát,

mí mrtví ptát se musí, ptát.

Neusnou ni v mém objetí.

To bude v tomto století!“

„Ty můžeš čekat, ty jsi zem’!“

Tak odvětil jsem dobré matce,

„Leč v této noci cítil jsem,

že žije člověk příliš krátce.

Slyš, první pták už v houští zpívá,

viz, v dálce už se rozednívá.

V století tomto? Matko, hleď:

to bude zítra, to je teď!“