Písnička o Pierotu

Pierot a

Pierota

spolu chodili,

stále něčím

rozněžnělí,

něčím opilí.

Stále čemus

divili se:

chichi, chichi, chach! –

smávali se

černým pánům

v bílých parukách.

Jednou zrána,

na podzim už –

mlhavý den byl! –

Pierota,

trápen rýmou,

sudí oběsil.

Když ho večer

zakopali

hezky za vrátka,

nechroupala

Pierota

žalem cukrátka.

Dědictví si

spočítala

věru zakrátko:

zbyl jen pudr,

Pierota,

buben, děťátko.

Co má dělat?

Nažehlila

modrou sukýnku.

Komu bude

Pierotě

říkat tatínku?!

Pane sudí,

Pierota

za nic nemůže,

co má ale

Pierota

dělat bez muže!?

Pane sudí,

Pieroty

bílá kolena

nejsou jistě

jako vaše

v noci studená!

Co měl dělat?

Pierotu

pan sudí si vzal,

vzal si pudr,

vzal si buben,

na půdu to dal.

Pana sudí

jizba není

už tak studená,

nahřívá mu

Pierota

stará kolena.

Pan sudí, muž

rozvážlivý

s bílou parukou,

učívá se

Pierotě

nosit na rukou.

Říkají jen –

prosím vás, co

lidem přijde vhod! –

kolíbat je

v noci chodí

mrtvý Pierot.

Flétnu píská,

panu sudí

stáhne svrchnici,

a políbí

Pierotu

v důlek na líci,

provazu dá

kousek s krku

děcku do rukou,

aby bylo

jednou sudím

s bílou parukou –

aby bylo

jednou sudím

s bílou parukou.