PÍSNIČKA.

Kéž, Pane náš na nebi, laskavě bys

nás takovým potěšil darem

a poslal nám úrodu myší a krys,

by zlíhly se v archivu starém,

tak žravých, že by pad’ jim v plen

kde jaký starý pergamen,

ach, Pane Bože, což bych já byl rád!

A mršky ty měly by výživy dost!

Co prastarých lejster my máme!

Než spolkly by nadobře každičký skvost

a shlodaly jméno vše známé,

než daly by se v pečeti,

rok celý moh’ by míjeti

a myší mohlo by být sto tisíc!

A až by už rozhryzly kde jaký list,

pak dobře by bylo nám v zemi.

Už nikdo by nemoh’ být diplomy jist,

krýt naděje papíry těmi

a říci: že to tradice

a že to psáno v kronice,

že proto máme právo být a žít!

Že plesnivý pergamen kdesi má zvěst,

že kdosi nám sliboval cosi,

že na tom všem padesát pečetí jest,

že lidí sta v srdci to nosí,

zač stojí víc, než úcty prach

by padal na to v komorách,

by pomalu to setlívalo v museích?

A dobré by myši nás zprostily v ráz

těch vybledlých přítěží lehce...

Jsou vetché ty listy a otráví nás

a nikdo je oživit nechce – –

Kéž, Pane Bože, ráčil bys

nám hojně dáti myší, krys,

ach, Pane Bože, což bych já byl rád!