Písničkář.

Narozen v zlaté, stověžaté Praze,

tož v srdci drahého mi národa, –

noc bouřná vítala mne ku výstraze

a s pláčem svým přijala příroda;

babička řekla duchem prorokovým

kladouc mne plačícího na oltář:

„Hle, kmotry, kterak křičí, jistě to vím,

ten klučík bude ňáký písničkář!“

Když pak jsem dorost’ as tak do rozumu,

zemřel mi otec, matka do roka,

tak že mně sirotě v tom města tlumu

zůstala cesta věru široká;

já toulal se a, by se nestýskalo,

vždy píseň jakás jasnila mi tvář,

tak že mi všecko po Praze říkalo:

„Hle veselý uličník písničkář!“

Ba byl jsem vesel, ale sám jen sobě,

já nikdy v tlupě chlapců nehrával,

jen někdy tak v té kruté ve sirobě,

jsem v dešti, zimě hlady plakával;

však netrval tak dlouho u mne smutek,

z úst veselá vylítla píseň lhář,

já skočil si, bych zimě, hladu utek’,

a byl jsem zas veselý písničkář.

A že jsem neměl, kam bych složil hlavu

na skalnatý jsem uleh’ Vyšehrad,

kde při hvězd záři starou otcův slávu

v svém mladém srdci nechal jsem si hrát;

aneb za noci bouřné na Žižkově

svou žhavou v rose chladíval jsem tvář,

a učil se, jak v řeči Perunově

bych zpívat měl co lidu písničkář.

Tak na Petříně, tak na prahu Víta

jsem mnohou probděl noc i proplakal,

pode mnou Vltava ve mlze skrytá

tajemně zpívala svůj pustý žal;

já poslouchal a klekl na kolena

před zbořený ten vlasti před oltář

a vzýval velká ona otcův jmena

co nuzný jejich slávy písničkář.

A opět vstoup’ jsem v ony města bludy

a mezi lidem toulal jsem se sám,

v svém srdci nesa staré svoje trudy

a hlavu odkryv novým trampotám;

však přede mnou jak noci hvězda jasná

planula písní mých rozžatá zář,

a opět volá lidu ústa hlasná:

„Hle zas tu veselý náš písničkář!“

Po rumech slávy, bídy, ctnosti

jsem potácel se cestou života,

jak vetešník ty cáry sbíral, kosti,

jež lidu kryla krutost, temnota;

i zaleskla se v mojí písně stesku

tak mnohá ve prach zašlapaná zář;

však nechtěli znát takých perlí lesku,

vždyť zved’ je z prachu nuzný písničkář.

I tlouk’ jsem na srdce jak žebrák drzý,

na rozích ulic zpíval nuzotu,

a měl jsem věru posluchačstvo brzy:

žebráky, kluky – ulic holotu;

i pustil proud jsem v tváře jejich tmavy

a rozžal vyhaslých těch očí zář,

že křičely ty pestré bídy davy:

„Ať žije veselý náš písničkář!“

A chasa ta roznesla moje písně,

že ze všech úst pro otce žebraly,

nesouce k srdcím kruté moje tísně,

mé z oněch nocí sny a zápaly;

a že to byly dcery krásných čárů

a milostná jim v oku plála zář,

vzali je páni nyní do kočáru,

za nímž pak v blátě klusal písničkář!

Zavezli písně skvělých do salonů,

zde vítali je hlučným potleskem

a ozdobili šumným rouchem tonů

i věncův okrášlili výkvětem:

plesali všichni po městech i kraji,

na trůně radoval se sám i cař

a vše se kochalo v mých písní ráji –

však vyhnán z něho jen sám písničkář.

Padá tu záře z oken křišťálových

a s nebes blesky na zem šlehají,

při mocném hlasu tonů Perunových

tam v oknech moje písně zpívají;

pod okny zpívám – skráně obnažené

vyzáblou vzhůru k plesu nesa tvář

a v blesku vida nebe otevřené

již naposled já nuzný písničkář:

„Vy páni dobří, slavní vlastencové!

až přejde hodina mých zdejších dob,

se mnou i moji zpěvní zemrou snové,

tož napíšete takto na můj hrob:

Jej naše láska časně pochovala,

bohatec, žebrák, král i hodnostář,

všech po smrti mu zvučná hlučí chvála,

že za živa byl slavný písničkář!“