PÍSNIČKY.

V drsné zvuky lopoty,

v denní shon a trud

zazněly mi do noty

náhle odněkud.

Vidím brázdy v dál se tratit,

obzory se klasem zlatit

z rozoraných hrud.

Lesy záz se modrají,

svítí rmenem luh,

ostříbřený po kraji

blýská řeky pruh –

V duši mojí, jež se chvěje,

písnička se známá směje.

Písničko, zdrav Bůh!

Stará, známá ozvěna,

děd ji z houslí hrál,

tam zůstala stajena –

kdož by o ni stál!

Dlouho v duši mojí zněla

utlumená, osiřelá,

teď ji dávám dál.

Čapku bokem na čele

s pérem kohoutím,

poslouchám už vesele,

koho zarmoutím.

Přec mi někdo ruku stiskne,

písničkář si k tomu výskne,

starý děda s ním. –

Lesy záz se modrají,

svítí rmenem luh,

ostříbřený po kraji

blýská řeky pruh –

V duši mojí, jež se chvěje,

písnička se známá směje.

Písničko, zdrav Bůh!