Písním slovanským.

Vy písně slovanské, vy holubičky prosté,

odkud jste přilétly do našich sídel?

Kde se vy rodíte, kde plod váš roste,

že tolik něhy šumí z vašich křídel?

Ó vás jen tichá chýže rodí v bole

a slza teskných posvěcuje zraků!

Vy ruku drsnou objímáte dole,

jak boží slunéčko tam ve oblaku.

Vy čile prolétáte háje vonné

a ve chaloupkách večer libě zníte,

ba s vámi na rtu v krvi junák tone

a vesel klesá v bitce vydobyté.

Jaký to jarý šumot na Balkánu,

když v handžary se jatagany rotí –

slyš, běsný pokřik dětí alkoránu,

když tichá raja krví svou se potí!

A v tom, jako když bouře z lesů žene,

s hajduky pomsta na Turčína letí –

hoj padá jatagan mu od ramene,

a sokolíci nový svátek světí.

Zas prosta raja Otomanů vrahů,

a odvšad jásot vítá harambaše,

zve radostně ho každý k svému prahu:

„Zdráv, hrdino, ty lepé slunce naše!“

A jinde slyš tu vážnou, tklivou dumu,

ten táhlý povzdech dívčích ňáder tužných,

a v hovořivém, bájném Volhy šumu

i slavnou pověsť reků dobrodružných.

Pak teskný nářek staré Ukrajiny

kdes nad mohylou svojich atamanů,

řev vítězný, jenž plní Urál stinný,

v němž rozházeny kosti Bisurmanů.

Po Černém moři na divokých čajkách

viz, jak se četa Záporožců žene

po prchajících moslemínských vlajkách,

a jak objímá šavle naostřené.

Již dostihuje – a jek vzejde na jek,

již šavle zvoní, bulavy v to piští

a střely kalené se rojí z čajek,

až vlna s vlnou tře se na bojišti!

Hoj jako blesk se poloměsíc řítí

a za ním na sta Bisurmanů klesá,

i ztichne boje děsné vlnobití

a slavnou dumkou vše se rozeplesá.

A jaký zpěv to zvučí ze Kriváně?

Jak hlahol zvonků píseň dolů letí:

ba zdá se, jako by ty šedé stráně

si v krásné touze padly do objetí.

Tu studná Hana libě zachvívá se,

tam opět Nitry píseň zvučí tklivá,

a slavík to snad tluče v růží čase?

To roztoužená Šumavěnka zpívá.

A zdali se to cherub modlí k bohu?

To český jinoch dívku milou vzývá –

ó slyš, jen slyš a zastav svoji nohu:

kde na světě kdo nadšeněji zpívá?

Než jaké v hájích našich vidět chmury,

proč umlkají na rtech sladké zvuky?

Již oněměly zpěvné naše kůry,

již spálil mráz těch písní našich puky?

Co den víc krásná pole naše tichnou –

a zmlká rolník v potu těžkých prací;

běloučké dívky sotva kradmo vzdychnou –

ach písně, písně naše již se ztrácí!

Kde dříve život kvetl, tam dnes tíha;

kde písní bylo dříve celé žíti,

teď vichor cizí tony její stíhá,

jak slabou čajku moře vlnobití...

Ach cítím bolesť, holubičky, s vámi!

Kam prcháte nám, do kterých jen sídel?

Ó navraťte se a zůstaňte s námi,

a blaho zašumí nám s vašich křídel!

A srdcím našim, sevřeli je běda,

z vás vyroní se osvěživý pramen;

zas láskou zapěje si dívka bledá

a muže nadchne před bitvou váš plamen.