Píšťala Panova.

Šel stezkou jsem kol zkvětlých hlohů;

Pan seděl na skále.

Já pravil k němu: Kozonohu,

co máš v své píšťale?

On odpověděl: Sedmi zvuků

v ní píseň zakletá,

ji zbudit v souzvuk, sem dej ruku,

zkus, jsi-li poeta!

Zde dírka první a juž na ni

prst sklání chlupatý,

v té po kráse spí horování

a vesna s poupaty.

V té druhé dřímá krása ženy

a kouzlo nahých vnad,

jež sluncem zpit a roztoužený

chytávám v sítí rád.

Té třetí dotknul se kdys retem

sám velký Dionys,

z té vína hymnus letí světem

a jeho synem tys!

Ve čtvrte dřímá pěvce pýcha

a k trpaslíkům hněv,

do páté triumf jeho dýchá

svůj vítězící zpěv.

A šestá, to jest velkolepý

vesmíra děsný smích,

jímž schvácen sám i osud slepý

se zmítá ve křečích.

A sedmý, který všecko víže:

zem, moře vln i hvězd,

to vzdech, jímž hruď lne k hrudi blíže,

to věčná láska jest!

A řek’ to, píšťalu mi hodil,

já s úsměvem ji chyt’,

a písní příval kles’ mi v podíl

co rosy na pažit.

Však pověz ty mi, co ti zbude,

když’s píšťalu mi dal?

Mně, blázínku, mně vesmír hude!

A zmizel v šeru skal.

A od té doby slyším zněti,

kam lačný skloním sluch,

ve vodě, trávě, zkvětlé sněti

těch sedmi zvuků ruch.