Pithys.

Mezi cytisem jsem ležel

v stínu strmých skal.

Větřík vrškem keřů běžel,

v rákosí se smál,

mně tak blaze, milo bylo,

tak se mi to žilo, snilo,

na syrinx jsem hrál.

Mezi ledovci mne vzbudil

ostrý, divný chlad,

já se protáh’, zle se nudil,

nemoh’ více spát;

volalo vše: K jihu! k jihu!

Já se pozved’ v okamihu,

začal dout a vát.

Stála nymfa u potoka

jako lilje květ,

plnoňadrá, útloboká,

zlato vlas, nach ret.

Já ji zřel, se v sítí schoval,

já se do ní zamiloval,

ona do mne hned.

Dalekou jsem letěl stepí

s čel vysokých hor,

Dálka... rozhled velkolepý!...

Aj, tu první tvor!

U potoka stála, stála,

bílou nožkou v proudu hrála,

věru, krásy vzor.

My se milovali sladce,

ví to v hvozdě mech,

žili jsme jak ve pohádce,

v sladkých dnech i snech.

Ve dne na syrinx jsem pískal,

v noci její ňadra stiskal,

div mi stačil dech.

Řek’ jsem jí: Buď mojí pouze,

prostor bude tvůj,

obejmu tě v žárné touze,

nestačí nám sluj.

Poletíme nad oblaky

mezi hvězdy a mlhy mraky,

jak si řeknu: Duj!

Řek’ jsem jí: Buď mojí pouze,

jednu skrýš já znám,

démant najdu tobě v strouze,

leknín tobě dám,

rosné perly do tvých vlasů,

zvonky svlačce za okrasu,

tvým buď vše, co mám!

Usmála se: Nechci tebe,

já chci Pana jen! –

A já zařval, zkalil nebe,

hvozdem letěl sten.

Já ji v lednou náruč chytil,

k tesům skal s ní jsem se řítil,

vrh’ ji ve vír pěn.

Já ji našel, zved’ ji jemně,

matce Gai řek’:

Vem ji na svůj klín, ó země,

dál žij její vděk!

Nemůž’ přec ten půvab milý

zhynout v sobce kratochvíli,

žij pro příští věk!

Mrtva! – A já letěl zpátky

v tesy ledných ker,

proklel každý pocit sladký,

z jasu prchl v šer.

Láteřím jen, dusám, hýkám,

sněhu vločky v hněvu stříkám

k výši hvězdných sfér.

Poslechla mne Gaia matka.

Borovicí jest,

větvemi zní nota sladká,

bloudí pochod hvězd.

Pod ní spím a dumám blahý,

v snu zřím její sladké tahy

písní v duši kvést!