PIVOŇKY.

Mně jejich krása plná vždy se líbí

a jejich červeň duši omámí:

proč též svůj ráj i ony neměly by

na hvězdě někde nad či pod námi?

Ten svět, mé srdce, lze si vykouzliti,

jak tiché nebe někde pro lidi –

do něho slunce vždycky s láskou svítí

a za nic v tom se světě nestydí...

Kosatců bílých táhnou tam se lesy,

lilií zlatých hoří jezera,

do moří květů ráno paprsk jde si

a z vonných hor se vrací z večera...

A v noci ticho – jaká ticha tůně

tu nad hvězdou se celou rozkládá –!

Vše šťastno je... Tu pranic nezastůně,

květ pučí, kvete, zvolna uvadá...

Pivoňko krásná, jako žena mladá,

váhavý úsměv proč však v tobě zřím?

Ne onen svět, než tenhle má prý ráda

už proto jen, že na ni hovořím!