PLÁ Z PODUŠEK VŮNĚ...

Plá z podušek vůně, jež nasákly Vašimi vlasy,

v ten večer, kdy na stolku zmírala lampa má bledá,

kdy bez smyslů tonul jsem v přívalech šílené krásy

a plnými rety ssál štěstí, jež útěchy nedá...

Bez úsměvu přišla Jste v podkrovní síň moji chudou,

kde sníval jsem o Vás a vzpomínal na zašlé chvíle,

kde celý den hleděl jsem na růži truchlivě rudou:

to v zpomínku dar byl té průsvitné ruky, tak bílé...

Na poduškách, sirých teď, proudy se svíjely zlata,

z nich blankytem smutné a trpící oči Vám plály –

Ó cítil jsem, duši jak rdousí mi, zabijí láska má klatá,

jak v hlavě to buší a v žilách krev zpěněná pálí.

A na stolku plakala lampa a pomalu hasla...

Pak nastalo šero – Já v podušek klesl klín bílý

a líbal ta ňadra, jež v předtuše lásky se třásla,

i kruté rty líbal jsem, chladně jež duši mou pily...

To bylo v ten večer, kdy v síň mou sen zapadlý slét’ mi.

Já myslil, že jediný úsměv Váš srdce mé spasí...

A nezbylo nic mně, když bez slova zašla Jste ve tmy –

jen v poduškách vůně, jež nasákly Vašimi vlasy...