PLÁČ

To bývá k půlnoci. Svit luny měkký zvolna v okna lehá,

mé děcko vedle spí a z jeho tahů vane smír a něha.

V tu chvíli zazní jeho pláč, jak ohlas jiných světů,

a marně přemítám, když z lehka nakláním se k svému květu,

co slyším v pláči tom? To není vzdor, ni drobné touhy denní,

to zní jak poraněný pták kdes v mhách, jak větru ševelení.

A ptám se – je-li pravdou, že se duše v nový život vrací,

jak do svých starých hnízd vždy přes ocean z jihu tažní ptáci –

jest tichý pláč ten echem smutků pohřbených kdes v dávném žití,

či duše jeho tuchu bojů marných zas v dnech příštích cítí? – –

V tom u kolébky stanul kdos, nad hlavou dítěte se shýbá,

pruh světla rozlil se – to stín se usmál, na čelo je líbá,

a tiše mizí jako pára z luk, by neprobudil spáče.

Již vím, to mrtvý jeho očima tak tiše vždycky pláče.