Pláč české Melusiny.

Slyšte, dítky Libušiny,

žalostný pláč Melusiny,

Ó jak zmáhá se ta Praha

v pavučiny, v pavučiny!

Posud ve svých zděch tu hostí

zbytky šedé minulosti,

i té dávné, smutně slavné

nesvornosti, nesvornosti!

Dosud hostí starou bídu,

starou lásku panstva k lidu,

výšku věží, šířku kněží

a těch židů – a těch židů!

Měšťáků pych nabubřelý,

pro vlast zápal odumřelý,

netečnictví, zpátečnictví –

Bábel celý, Bábel celý!

Cizích hostí tíž i škody,

cizích hovorů jak vody,

cizí hlavy, cizí mravy,

cizí mody, cizí mody!

K otcův slávě srdce chladné,

v haraburdí meče pádné,

ku rozvoji, k práci, k boji

chuti žádné – chuti žádné!...