Pláč deště.

Prší zticha, prší zticha

na zahradu z večera,

jak to sténá, jak to vzdychá,

tiše šumí do šera.

Bez ustání prší zvolna,

večerem to smutně lká,

je to jako touha bolná,

která v srdci nezmlká.

S pláčem deště pláč se snoubí

v stinném loubí haluzí,

jako v šeré srdce hloubi

tichý nářek illusí.

V usedavém tichém štkání

listí pláče, listí lká,

jeho teskné žalování

v moje srdce proniká.

Marné touhy, marná snění,

neurčitý stesk a žal

v deště smutném šelestění

chorým srdcem kvílí dál.