Pláč Jidášův.

Noc bouřlivá. Roj mraků potrhaných

– jak stíny pekel – dechem vichru hnaných

kams v divém chvatu letí k západu...

Stín hluboký pad’ na Golgoty čelo

a širé zemi nebe uzavřelo

zář skvělou hvězdnatých svých pokladů.

Jen na okamžik měsíce svit siný

vždy Josafatu sletí ve hlubiny,

kde kalný zdroj se slepě žene v před.

Vln bílé hřebeny kde v pustém reji

se o balvanů čela rozbíjejí

a v náručí si padnou naposled...

Spí Jerusalém, hrozivý a němý, –

dech smrti vane jeho ulicemi.

Spí Pontský vladař klidně na trůnu.

Spí lid sen, pro nějž Věčná Láska mřela,

a který ve skráň, jež se krví rděla

kdys Kristu vbodl z trní korunu.

Spí Golgota, tmou noční zahalena...

Kol vichřice lká jako bludná žena,

jež darmo hledá dítě ztracené.

V tom clona mraků v mžik se odestřela:

a bledá luna, – Bože můj! – co zřela?

Tři tmavé kříže, krví zbrocené...

Však, nebesa! – čí tvář to ze tmy zírá,

tak siná, hrozná, – děs ji obestírá,

jenž o pekelných mukách vypráví!?

Vlas pocuchaný, strhané ty rysy,

to čelo, na němž zoufalství mrak visí,

ten zrak, snad dlouhým pláčem, krvavý –

Ó Jidáši! – Proč peklo vyvřelo tě?

Tvé rámě prokleté zde na Golgotě

proč ku dřevu se kříže povznáší!?

Ó, slyšte jen!... Snad zvíře poraněné, –

kdos úpí, sténá! – Slyšte přec! – Ó, ne, ne,

toť lidský pláč, – pláč tvůj, o Jidáši!

Ty pláčeš tu, však oko slz už nemá,

tvůj pláč ti vrací ozvěnou noc němá

a z blízka šumí teskně oliv sbor.

Zda hrozný pláč ten úlevu ti skýtá?

Ach, nikoliv! – Jen vzdor a bolest lítá

rve srdce tvé, jak orel Judských hor!

Ó, rci, proč pukla srdce tvého skála,

čí moc, – ač pozdě, – přec ti plakat dala?

To satan byl, ten zrádce odvěký.

Již marně, marně líbáš kříže patu!

Slyš, v dáli hřímá, – z hloubi Josafatu

z ní rozsudek tvůj: Proklet na věky!

Ach, na věky! – Zem, Golgota se chvěla...

V tom propast obrovská se otevřela,

žár pekla nesmírný ven sálal z ní...

Tam padal Jidáš, její stržen mocí

a v nářek zatracenců pustou nocí

jen výkřik jeho zavzněl poslední... –

Ó, často, často v pozdní noční chvíli,

když vichřice tak divě lká a kvílí

a v temnu hasnou světel plameny:

zřím Golgotu, kříž, zsinalé ty líce,

a v nářku vichřice, jež lká vždy více,

tvůj slyším, Jidáši, pláč šílený...