Pláč mladé vdovy u hrobu svého manžela.

Mechem vůkol pokryté věže těžkých

zvonů smutně pronikal zvuk a lid se

hlučně valil do domu, tam, kde Jakub,

ubohý, vzdechl.

Truchlil otec, plakala máteř; nebo

v jejich věku stařecím měl jim býti

jistou, věrnou podporou, jemuž by se

na ruce kladli.

Aby vracel dítěti v stáří – zdaliž

není každý stařeček jako dítě?

čeho z mládi od otce užil, věrnou

pomoc a lásku.

Truchlil otec, plakala máteř, Jakub

umřel, syna nebylo více. „Což to? –

Vždyť byl Jakub ženatý! – Jeho choti

plakala také! – “

Arci žeť jest plakala, aby lidé

vdově za zlé neměli, slz že šetří;

vlasy rvala, do mdloby padla, po svém

Jakubě toužíc.

„Pujdu za ním,“ křičela, „neb mi nelze

déle býti bez něho! – Pusťte, lidé!

pusťte, prosím, nemohu více snesti

žířící touhu!“

Co jich koli u hrobu stálo, byli

všichni nad tím zmateni; jenom Ondra,

její vlastní čeledín – kroutě hlavou

do smíchu dal se.

Praví: Volá Jakuba, však ne toho,

an tu léží, mrtvého; tamhle stojí

jiný, švarný chlapíček, po tom živém

Jakubu touží.