PLÁČ PO MRTVÝCH.

Na hrobě syna dlívala

a smutně lkála, vzdychala;

a každý vzdech ten matičky

tu provázely slzičky.

A rok za rokem konec bral,

a v ňadrech pořád větší žal,

a slzí tolik na zracích,

co hvězd ve modrých oblacích.

A nářek vniká v oblohu,

že rouháním to na Bohu,

na Bohu hříchem, na lidech –

a syna tíží každý vzdech – –

„Ach, lidé, dobří lidičky,

jak mohou vyschnout slzičky,

jak může vyjasnit se zrak,

když v očích syna těžký mrak?!

Ach, lidé dobří, v žalu mém

poraďte radu po moudrém,

ach, poraďte a řekněte,

jak možno spatřit dítěte?“

„„Jednou se za rok duchové

scházejí v lodi chrámové.

Ty-li chceš syna viděti,

na hřbitov musíš pospěti

a pro všelikou příhodu

mít kohouta v svém průvodu!““

Kohouta skryje v zástěří

a ku hřbitovu zaměří.

A právě půlnoc – mrtvých čas –

a z věže hučí, zvonu hlas,

dvanáctkrát hučí teskný zvuk –

hoj, jaký to pod kříži hluk!?

Po dvou umrlci v dlouhý řad,

a v zadu jeden s nimi mlad’:

ten matný zrak a strhaný

divoce koulí na strany,

a v ruce slzí nádobu,

co za ním tekly do hrobu – – –

Jak v průvodu ho spatřila,

zděšena přes zeď skočila,

přes zeď, co hřbitov hradila,

a na dědinu pádila.

Však již ji zahléd’ mrtvý host,

a v půlnoci skok lehký dost –

tož jeden ku zdi, druhý přes

a třetí za matkou ho nes’.

A matka letí bez dechu,

a mrtvý za ní v pospěchu;

za nimi horem v tuž stranu

hladových hejno havranů.

Vidí to matka, slábne již –

a umrlec vždy blíž a blíž.

Hoj, těžký, těžký je ten šat,

zdržuje divý její chvat:

strhla a sborník shodila,

co mnohá léta nosila:

Rozsápe oděv umrlec

a pádí za ní, pádí přec.

A matka zrychlí ještě spěch,

ač nohy slábnou, slábne dech.

A ze vzdálí jak bludička

již zableská sem lampička,

zableská lampa, okno, chýž –

však umrlec jí v patách již.

Hoj, těžký, těžký je ten šat,

zdržuje divý její chvat:

tož dušegrejku shodila,

co ve svátek jen nosila.

Rozsápe oděv umrlec

a pádí za ní, pádí přec.

„Hoj, počkej, matko, počkej jen –

přetěžký mrtvého je sen:

tvé slzy hůře závaží

na pokoj jeho doráží!“

A zachechtá se divoce

a rozpne náruč široce,

studenou náruč po matce – –

A matka vidí rodnou chýž,

však bez sil klesá na práh již:

za sebou slyší dutý hlas –

a ještě skok – a klesá zas – –

A tu pojednou milý zjev:

kohoutí slyšet z klínu zpěv,

a co ten zpěv a co ten zvuk,

přestala bouře, přestal hluk.

Upadl rázem umrlec,

nedostal starou matku přec.

Do chýžky své se dostala

a měkce sobě ustlala,

ustlala, více nevstala. –

Po kraji zkázka jediná:

nešťastný nářek pro syna –

však blaze rodičům se sní,

když dítky pro ně zaslzí. –