PLÁČ VICHŘICE.

Tmou mrazivou se divý vítr hnal

a kvíle zoufale nám v okna bil

a s nářkem komínem se řítil dolů,

jakby se v teplý pokoj vedrat chtěl.

Však v kamnech plamen smál se vesele,

až praskal po svém zvyku radostí,

a zlomyslně jenom vyplazoval

své jazyky na bědnou vichřici.

A v teplé jizbě kvetly pohádky

a pověsti a lidu výklady

o silách přírodních a zemských živlech,

a děti poslouchaly napjatě,

jim v zorničkách dlel světlý oheň hvězd,

neb dušička se jimi dívala,

ta dušička, jež na půl zdomácněla

jen na světě a na půl těkala,

zkad přišla, po oblastech Věčnosti...

Po večeři si náhle Jiřina

v kornoutek nasypala hrstku soli

a, co se pokoj větral, k oknu šla.

(Já maně jsem jí stanul na blízku

a pozoroval.) Sypala tu sůl

ven oknem blahosklonně tomu vichru

a radostně mu takto kázala:

Vichřice-mámo, zde máš teda sůl

a běž s ní honem domů k večeři

a osol dobře dětem svojim jídlo,

aby jim jedenkrát už chutnalo

a abys tady neplakala nám,

že nechtějí tvé děti hladové

jíst nesolenou svoji večeři!