PLÁČ ZKLAMANÉ PANNY

Páter Šrámek, věčně čilý,

po volební dřině

trávil první volnou chvíli

u své hospodyně.

Čtyři hrnce přistavila

starostlivá děva,

by se něčím naplnila

monsignorská střeva.

S vařečkou a lžicí stála

panna nad pekáči,

hlasem teskným rozbírala

věci, jež jsou k pláči.

„Zkáza blíž a blíž se valí

v síle neodvratné.

Statečně jste bojovali –

co to bylo platné?

Oháněli jste se marně

ohroženou vírou

a hrozili v letním parně

plameny a sírou.

Mnohý doma svár mít nechce,

dal se ženou nutit,

ale nelze lid tak lehce

věčně balamutit.

Nuzák bez groše dnes v kapse

názor svůj si tvoří,

všemu smát hned bude chlap se

jako monsignoři.

Běda, nepomohou ani

urození páni,

politici zkrachovaní,

vládní luteráni.

Co jediná spása možná

zbude Amerika,

kam se táhne obec zbožná

v stopách Drápalíka.“

Tu se panna odmlčela,

slzu z oka roníc.

Ta na plotně zasyčela,

až z ní nezbylo nic.