PLACHÉ ZRAKY

Měsíc used‘ na vrcholi

kopce v osamělém poli.

A tak stříbrně se díval,

hájem bříz se hloubkou schvíval,

až to v oknech domků kvetlo,

z duchových jak světů světlo.

Stříbrnými svými zraky

na všech věcech utkvěl taky

svítě si jak po hřbitově,

na každém by našel rově

spící jakás zašlá jména,

ze lži k slávě vyvýšená.

Svítily až silou chladnou,

mlčenlivou, přezáhadnou.

Ale vždy se odplížily,

tajemství by nezradily,

zrezavělé krve známky,

klíče nevpuštěné v zámky.