PLACHETNICE

STVOŘENA, abys plula mezi zemí a oblohou,

pluješ na modré bujnosti moře,

sličná plachetnice,

poněvadž jednou řekl si člověk: co bych se bál,

srdce mne táhne, kam nohy jít nemohou,

v dál.

Ať vím, jak vypadá z blízka

touha, jež nad mořem zpívá, až srdci se stýská,

konec světa,

nová, snad poslední radost a neznámé hoře, –

ze dřeva sroubím tě, hlase, vidino moje,

dílo, jež nedáš mi spát,

zavzdoruji si!

Pole nezasetá,

mléko zkrocených stád,

včel roje –,

ach, co mi je po tom,

chci dál,

a jestli snad vrátím se kdysi,

potom...

Do širého moře, do modrého moře, do svatého moře,

nejen po větru, ale s plachtou i proti dechu bohů

po prostoře

pádit mohu,

já, moje dílo, má myšlenka, loď,

let zběsilých plachet, lom barevných ploch,

za životem, za novým děním, za skutkem, za kořistí,

do neznáma.

S tisícem křídel a paží a noh,

s plnými hrstěmi rahen a lan,

rouhavou modlitbou opásán,

pluji a zpívám: živote, pojď,

jsem muž a najdeš mne na zápasišti.

Pouhého, najdeš mne na obětišti,

samoten, cítím se silnějším,

sklizeň sama,

v podjaří

sbírám ovoce roků u samotného srdce;

poučen vším,

vše miluji prudce

a bolest jediná,

vzpomínka na živou ženu, je bílá květina,

které se u mne nedaří

ve slaném vzduchu a ve vichřici,

na prudkém slunci paluby.

Život má se všech stran zbožnou líci,

i když jej obrátím na ruby,

a moje láska je průhledný krystal,

který dám všem a jediné.

Co tomu bys řeklo,

mé rodné údolí v Andalusii:

den nemine,

abych neměl na dlani nebe a v sobě peklo,

sen v prsou se svíjí,

ale, jak ďáblem zkoušený svatý,

o sebe vůbec se nestrachuji.

Čím je mi spiknutí bouří,

výheň nebes, křižovatky blesků, propast vln,

nejistota osudu ve skalách, v bahniskách u La Platy,

chřtán ještěrů a ryb – nic už mne neleká

z toho, o čem jsem přemýšlel dosud,

když našel jsem v sobě člověka,

v něm srdce, z kterého láskou se kouří,

a když jsem pln

štěstí, že nevěda, kam mne zanese osud,

vím, kam pluji.

Stvořena, abys žila mezi zemí a oblohou,

kotvíš na černých hlubinách, daleko břehů,

ponurá plachetnice,

zkušená plavbami, jichž bylo na tisíce,

znaveně opíráš těžké čelo o rudé, výstražné světlo,

které vysokým stožárem držíš a dřímáš – a sníš

o srdci, které pro zítřek kvetlo,

dychtivy běhu,

plachty čekají na dobrý vítr, bez něhož dýchati nemohou,

a stěžně s plnými hrstěmi lanových žebříků, provazů, rahen,

touží být pevnině blíž’!

Tu v tichý sen

udeřil vichr rozzuřen,

vzbudil tě ze sna:

Co se ti zdálo!?

,Já nejsem křižník!,‘ jsi zalkala s hrůzou, ,jsem tajemství,

mír, láska, vesna,

loď s novou setbou!‘

Kloníš se, pozvedáš kotvu, co říká skřípění rahen?,

co říká stožár, co vidí?,

na vlnu lehá si vlna,

ach, ještě rychleji, plachet všech třeba,

zběsilé vichry, poleťte s sebou!,

jde o spásu lidí!,

pluješ, z krajů věčného zrání přinášíš chleba

a píseň nového bratrství,

milosti plná,

pán s tebou,

požehnaná ty mezi loděmi, amen.