Plachý pták.

Na větvi smrkové žežulka kuká,

jak flétna kouzelná zní ty dva zvuky, –

slyš křídel šum... to krok bosého kluka

juž zaplašil ji ve staleté buky.

Hned vzpoměl jsem tu na jinaké ptáče,

jež lesní kukačky je ještě plašší,

jen kmitne před zrakem a dál juž skáče,

čím méně zříš je, tím je ti přec dražší.

Kdes v bájných sadech pták ten prý se pěstí

a touha po něm na dně srdcí vzlyká...

pták duhový – ach, to je naše štěstí!

Kdo splaší ho, jak trpce potom pyká!

Mně kynul kdys, však dál hned letěl světem –

nuž vlídnější buď aspoň mojim dětem!